Pohádka o tom, kterak Harry Potter prokázal jednomu světu službu*

Beta readu se opět ujala Akkarra, ještě jednou díky:)) 

V hlavních rolích: Harry Potter, elfové, Lord Voldemort a Duhový poník

Bylo, nebylo - za devatero horami, sedmero řekami a jedním Zakázaným lesem stál malý žlutý stan. Stan nebyl celý žlutý, jak byste si, děti, mohly myslet, ale byly na něm nakresleny malé barevné muffinky, diamantíky a v okolí stanu roztomile poskakoval poník, kterému místo ocasu koukal ze zadku kus duhy. Postavy, stojící před stanem, si však poníka nevšímaly.

„Je pryč!“

„Jo, všiml jsem si.“

„A to reaguješ tak klidně?“

„Jako jasně, že mě to pěkně nasralo, ale co mám dělat? Jednou je pryč a musíme se s tím vyrovnat.“

„Ronalde Weasley, jak můžeš být tak klidný?!“

„Chápu, že tě jeho zmizení taky vyvedlo z míry, ale nereaguješ nějak přehnaně?“

Hermiona zalapala po dechu: „To myslíš vážně?“

„Jasně, nikdy si se o něj nějak zvlášť nezajímala.“

„To… to není pravda," vzlykla Hermiona.

„Ale ano! Jenom všechny ty ošklivé pohledy, které si po něm házela. Všechny ty nevyřčené nadávky, kterými si ho chtěla počastovat! A jak myslíš, že se chudák malá cítil, když pokaždé, když si šla kolem něj - ale opravdu POKAŽDÉ - sis demonstrativně zacpávala nos!“ dokončil svůj plamenný projev Ron.

Hermionini rodiče sice nebyli bohatí, takže dceři nemohli zakoupit dlouhé vedení, ale i tak jí chvíli trvalo, než přišla na to, o čem Ron mluví.

„Ty zabedněnče!“ utřela si slzy. „Nemluvím tady o tvém zatraceném zrajícím sýru, ale o Harrym!“

„Aha… kde je vlastně Harry?“

Zmiňovaný se právě s prskáním hrabal z močálu. Když se vyhrabal, rozhlédl se kolem a viděl… les. Všude kolem dokola jen a jen stromy. (Poníka s duhou v zadku, stojícího dva metry od něj, si nevšiml.) Chlapec-který-přežil-a-netušil-kam-má-jít se rozhodl posadit na pařez a počkat, až ho někdo přijde vyzvednout. Jak tam seděl, tak tam seděl, když tu se náhle před ním zjevila osoba.

„Kouzelný dědeček!“ zajásal Potter.

Muž se nevěřícně koukal na zabláceného brejlouna, sedícího na pařezu. (Na poníka, který úspěšně předváděl svým duhovým kopytem takzvaný fejspalm, se ani nepodíval.)

„Cítím chybu v Matrixu,“ začal, pak si ale uvědomil svůj omyl a rychle se opravil.

„Jsem Elrond. Vládce tohoto lesa, majitel Roklinky, několikanásobný držitel ceny Mr. Elf World a v neposlední řadě také vlastník jednoho z nejkrásnějších párů špičatých oušek, jaká kdy Středozemě spatřila. A ty jsi?“

„Co???“

„Které části jsi nerozumněl?“

„Ty mě neznáš? Jsem Harry Potter, Chlapec-který-přežil.“

„Vypadáš, že nejsi z našeho světa,“ pronesl Elrond moudře, „pojď se mnou, vezmu tě nyní do své světničky," rozhodl.

Jakmile dorazili do Roklinky, seběhli se k nim ostatní elfové. Potter byl ve svém živlu - všichni se mu obdivovali a nikdo ho nekritizoval pro jeho neschopnost zabít jednoho černokněžníka.

.....

Zmiňovaný černokněžník lord Voldemort dnes neměl svůj den. Nejenže neměl náladu na spřádání zlých plánů, neměl dokonce ani koho mučit! Jeho životní láska odpočívala po dobrém obědě na posteli s nebesy a jediný, kdo mu dělal společnost, byla služebná Bellatrix. Už tři hodiny drnkala na loutnu a zpívala hymny o heroických činech jejího milovaného pána. Právě se dostávala k části, kdy černokněžník odložil dudlík a plíny, když tu Voldemort bouchl do trůnu a děl: „Sežeň mi někoho na mučení. Nejlépe toho zatraceného spratka. A rychle! Nudím se tak, že bych mohl začít konat dobré skutky.“

Bellatrix hodila loutnu do kouta a pádila hledat nějakou tu oběť.

Uběhl den. Lordova lepší polovička stále pokračovala v trávení svého oběda („Přece jenom jsem jí měl vymluvit, aby toho vlkodlaka nepolykala i s chlupama,“ pomyslel si.), po jeho služebnících taky ani vidu, ani slechu. Voldemort se už už chystal provést dobrý skutek, když tu se náhle otevřely dveře a do místnosti vešli očekávaní poddaní.

„Mistře!“ vrhla se k nohám Jeho Lordstva Bellatrix. „Podívejte, koho jsem Vám přinesla.“

Voldemort jí vyškubl z rukou svůj plášť. Pořád nechápal, proč se po něm ta mrcha tak plazí, když moc dobře ví o jeho nehynoucí lásce k Nagini. Zaměřil se na zajatce a po několika dnech se opět usmál.

„Koho to tu máme! Výborně, Bello. Za odměnu ti věnuji pár svých nošených slipů.“

Bellatrix práskla hlavou o zem a s nadšenými výkřiky odhopkala ke dveřím. Provázely ji závistivé pohledy ostatních smrtijedů a Luciusův povzdech: „Když jsem loni přivedl zajatce já, dostal jsem jen jednu ponožku.“

Voldemort měl však oči jen pro své oběti. Dokonce přehlédl i duhového poníka, který skotačil v rohu.

„Jaká šťastná událost! Vlezprdelkové toho mizerného spratka. Ták a teď mi povíte, kde je,“ dodal s úsměvem.

„Nepovíme,“ ozvalo se dvojhlasně.

Než Lord stihl pomyslet na Crucio, ozvalo se: „...protože to nevíme.“

„Rone! Jasně jsem ti řekla, že máš být zticha.“

Pán zla provedl nitrozpyt a ztuhl. To, že ani Potterovi poskoci neví, kde se nachází, jeho den rozhodně nezlepšilo. Naopak.

I když… trocha toho mučení nikdy neuškodí, navíc se Naginuška za chvíli vzbudí a určitě by si dala svačinku. A do té doby si vyzkouší svoji novou mučící metodu.

Nasadil milý výraz (tak milý, až se pod poníkem objevila duhová kobliha) a pronesl: „Víte vy vůbec, jak se správně na lopatě sedí?“

***REKLAMA***

 Pokud se vám, milé děti, pohádka líbí, zakupte si na našem e-shopu CD "Pohádky škrkní babičky". Více než dvacet pohádek včetně oblíbených Šel Voldemort chudě do světa, O hloupém Ronovi a Kotlíku, vař! Čte národní umělec Karel Höger.

***REKLAMA***

„A tak jsem skončil tady,“ dokončil své týdenní vyprávění Potter. To už se shromáždila celá Roklinka, přijel dokonce i Gandalf a jako dárek přivezl čarodějné bejlí (to se ovšem k posluchačům nedostalo, protože si ho vypůjčil duhový poník).

Co vám mám povídat, celé údolí se mohlo přejmenovat na Slzavé! Elfové jsou velmi jemná a krásná stvoření a moc je mrzelo, čím si chudinka Harry prošel. Ubytovali ho v jedné světničce, a aby se tam Harry nebál, hned se šest nejstatečnějších, a také nejkrásnějších, elfů rozhodlo, že u něj budou držet stráž. Protože se jim moc líbil, dokonce svolili k tomu, že se stráž postaví přímo k posteli, aby si Harry nemyslel, že je sám. Viděli, jak je jeho duše zmučená a svorně se rozhodli, že už nechtějí, aby se jejich princezna trápila!

V kouzelnickém světě ale nebylo dobře. Po devět dní a devět nocí křižovali zemi kouzelníci, kteří hledali Pottera. Brumbál dokonce pro nálezce nabídl odměnu - celé Bradavice a půl ruky princezny Harryho! Také přidal i ruku (levou a tentokrát celou) princezny Severuse, ale všechno bylo marné… Poslové se vraceli s nepořízenou a starý pán chřadl a chřadl. Ani duhový poník už ho nedokázal rozveselit a celý hrad se zahalil do černého sukna.

Zato u černokněžníka bylo veselo! Lord Voldemort už teď slavil budoucí vládu nad světem. Měl takovou radost, že Harry zmizel. Jeho družka Nagini mu radila, aby nebyl tak domýšlivý a neradoval se tolik. Pýcha předchází pád a mohlo by se mu to vymstít. Zlý čaroděj si z toho ale hlavu nedělal. Neuposlechl rady své Nagini, aby nebyl lehkomyslný, kdepak. Už se dokonce chtěl vydat do Bradavic, aby si vybral komnatu, ve které bude mít trůn. Radostí nad tím, že si vezme trůn starého Brumbála, se tak nafoukl, až mu praskly všechny jeho viteály, včetně milované Nagini.

I Voldemortův hrad se zahalil do temného roucha. Černokněžník plakal a hořekoval, ale jeho nejmilovanější už nebylo pomoci.

V Roklince upadl Harry Potter do spánku. Po stejnou dobu, co zlý čaroděj oplakával svoji milou, spal a nikdo ho nedokázal probudit. Avšak protože bylo jeho šest elfích princů nejenom krásných, statečných a moudrých, ale i neskutečně milujích svou princeznu, políbili ho na čelíčko a jejich Harry se probudil. To bylo radosti!

Mezitím byl Lord Voldemort smutný. Kudy chodil, tudy proléval slzy nad smrtí Nagini a ptal se, kdy jeho utrpení skončí. Celou dobu se za ním jako stín plížila i jeho věrná služebnice Bellatrix. Ona netruchlila, kdepak! Doufala, že až přejde jejího pána žal, vezme si ji a bude ji milovat mnohem víc než Nagini. Zrovna přemýšlela, jak pojmenuje jejich děti, když tu se Pán zla zastavil a ona do něj nedopatřením narazila.

Voldemort se otočil a pravil: „Bello, byla jsi má věrná děvečka, ale teď tě propouštím ze svých služeb. Bez mé nejdražší nemá ovládnutí světa smysl. Nemá smysl páchat zlo.“

„Co to říkáš, můj pane! Nejsi na to sám, já tě nikdy neopustím! Moje láska k tobě je nehynoucí…“

Černokněžník zůstal stát jako solný sloup. Potom se začal smát. „Opravdu jsi mě rozesmála. Jak bys mohla nahradit mou nejmilovanější! Nikdy Nagini nepřestanu milovat. Zůstanu jí věrný navždy, slyšíš, na...“

Jeho proslov přeťal zelený paprsek z hůlky jeho služebné. Nedokázala unést, že by nikdy neměla Voldemorta pojmout za muže. Nakonec obrátila hůlku i proti sobě.

Když Brumbál uslyšel, že je zlý Voldemort mrtvý, nechal hrad potáhnout červeným suknem. Takovou radost to starému kouzelníkovi udělalo, že se vyléčil z nemoci a přestal truchlit pro Harryho. Uspořádal velkou slávu, na kterou se sjeli lidé z daleka, široka. Dokonce i duhový poník se zúčastnil! Několik měsíců tak všichni oslavovali pád černokněžníka.

Na Harryho Pottera si už nikdo nevzpomněl. I když, výjimka se taky našla…

Princezna Severus právě otevřením lahodného skotského moku oficiálně zahájil bál, který pořádal  - pravidelně každý pátek - na počest zmizení Harryho. Všichni hodovali. Víly z Potterova ex-fanklubu tančily na stole a duhový poník balil čarodějné bejlí.

„To je pohoda. Vědět to, tak jsem ho už po prvním ročníku hodil v Londýně pod vlak," pronesl ke Snapeovi Draco Malfoy.

Úvahy ale přerušilo rozsvícení nové disco koule, kterou Severus vybral. V konkurzu na toto místo neuspěl nikdo jiný, než Edward Cullen. Pravda, od té doby, co se jeho rodina rozšířila o smečku vlkodlaků, se měl co otáčet!

V tu chvíli začalo slunéčko zacházet za hory. Bylo to tak krásné, že několik víl i slzu uronilo! Kam dopadly jejich slzy, tam vyrostl šípkový keř. Všichni se chytili za ruce a začali zpívat. Poník z toho měl takovou radost, že vytvořil tu největší duhu, kterou kdy svět viděl. V Roklince na tu počest uspořádali velikou svatbu, kde si Harry vzal své statečné a krásné prince, aby už nikdy nebyl sám. Najednou se všichni na světě měli rádi a rozhodli se, že od teď budou konat jen a jen dobro. Všichni žili navěky šťastně.

A tak, milé děti, končí i naše pohádka. Zazvonil zvonec a pohádky je konec:)

* (oficiální název je sice ještě doplněn větou „A druhý zamořil svojí přítomností", ale protože je to pohádka, nebudeme naše posluchače už od začátku děsit)