Beta-read, rady a připomínky: Akkarra (které tímto děkuji:)
„Do strýčka gůgla jsem zadala jméno svého blogísku. Mám opravdu velikou radost, že je můj blogísek, věnovaný Sevíčkovi, pořád na první stránce. Předevčírem jsem změnila design - místo růžového pozadí s koťátky mám teď světlé žluté pozadí, na kterém jsou fotky Sevího v srdíčkovém rámečku.
Dnes chci přidat další díl své povídečky. Minulá kapča měla pořadové číslo 1599. Ještě jedna kapitolka, epilog a budu končit. Všichni moji čtenáři jsou strašně napnutí a prosí o pokráčko. A protože jsem teď dlouho žádnou kapitolku nepřidala, tak vám ještě kraťounce shrnu, co se vlastně stalo. :)
Poté, co Sevíček konečně zjistil, že Harry vůbec není namyšlený, rozhodl se ho poznat víc. Chvíli to vypadalo, že Harryho adoptuje, ale nakonec zjistil, že ho začíná milovat. Mladý Nebelvír ho velmi přitahoval a chudáček Sevinka chtěl radši zmizet z jeho života dřív, než mu jeho malý Harry ublíží odmítnutím.
Jenže když to Harry zjistil, na kolenou prosil Sevíčka, aby zůstal, že je láskou jeho života a že s ním zůstane po celý jeho dlouhý život. Severusek se mu rozplakal na rameni a slíbil mu, že kdyby od něj chtěl někdy odejít, tak ho nechá jít, protože ho tolik zbožňuje a protože si ho vlastně vůbec nezaslouží:(
Vzájemně si slíbili, že dokud se nevezmou, nebude mezi nimi žádný sex. Následovalo období před svatbou, kdy se oba tolik chtěli!. Chudinka Harry nemohl vzrušením ani dávat pozor na hodinách lektvarů, a to se mu velmi vymstilo, protože mu škaredý Malfoy hodil do kotlíku Ronovu ponožku z minulého famfrpálového tréninku. Tím pádem lektvar vybouchl. Seví sice stihl všechny od Harryho lektvárku odehnat, ale jeho, chudinku, výbuch zasáhl naplno.
Strávil měsíc v bezvědomí na ošetřovně. Harry trávil u svého profesora dny i noci, ale stav zraněného Sevíčka se stále nelepšil. Všichni studenti Bradavic chodili Harryho a nyní už velmi oblíbeného profesora navštěvovat. Dokonce se objevili i ředitelé ostatních kolejí a jako dary přinesli kadidlo, zlato a myrhu.
Nakonec Harry pomocí meditace, kterou zvládl na úrovni největších Mistrů Šaolinu, dospěl ke své vnitřní síle a protože se v tu chvíli stal úplně nejmocnějším kouzelníkem na světě, nebyl pro něj problém probudit svého milovaného Severuska z bezvědomí.
Sevinka mu se slzami v očích děkoval a přesvědčoval ho, že on, Harry, mladý, krásný a úplně mega nejvíc mocný a nejvíc cool kouzelník v celé galaxii, si může vybrat kohokoliv a nemusí být s ním, starým a ojetým Smrtijedem.
Ale čestný a zásadový Harry se nedal přesvědčit. Okamžitě se proměnil v obrovskou Babočku admirál, naložil Sevíčka na křidýlka a vylétl oknem ošetřovny za potlesku všech obyvatel Bradavic, kteří se tam úplnou náhodou objevili, do sluncem zalité krajiny. Hagrid smrkal do obrovského kostkovaného kapesníku, Ron popotahoval a Brumbál si decentně otíral své uslzené oči za půlměsíčkovými brýlemi.
Sevinka samozřejmě celou cestu na ministerstvo dával pozor, aby nepoškodil Harryho křidélka. Jakmile přiletěli k oddávajícímu úředníkovi, ten je okamžitě, jako nositele Merlinova řádu první třídy (v mezičase zabili Voldemorta jablečnou přesnídávkou, zachránili Zakladatele a ukončili hladomor v Africe, ale to je samozřejmě v příběhu Sevínka a Harryho naprosto nepodstatné) a se vší slávou oddal.
Konečně se konala jejich svatební noc. Jak Sevíček, tak Harroušek, disponovali opravdu dokonalými penisy. Největší mistr lektvarů na planetě měl strach, aby svému Nebelvírkovi neublížil, ale Harry mu stáhl černé hedvábné boxerky a opravdu ho překvapil svým talentem. Pak si ho Seví vzal ve všech možných polohách, oba měli za tu noc několik desítek bouřlivých orgasmů, které je poslali skoro do bezvědomí. (Mezitím Albus musel zrušit lektvary, což vyvolalo neskonalý smutek, ale to taky není v našem příběhu důležité. Také jsem věnovala dvě kapitoly Ronovi a Hermioně, ale koho to zajímá, že ...)
Jejich štěstí netrvalo věčně. Jednou ráno bylo Harrymu zle. Severusek v koutku duše doufal, že by jeho zlatíčko mohlo být těhotné. Sice nenáviděl děti, ale jeho úplně nejvíc tajným přáním bylo, aby mu jeho mladý Nebelvír porodil trojčátka. Kvůli Harrýskovi by se stal vzorným - i když rozmazlujícím - tatínkem. Bohužel se zjistilo, že Harry má nádor na žaludku. V minulé kapitole se smiřoval s tím, že umře a utěšoval plačícího Seva a rozmlouval mu sebevraždu, kterou plánoval bezprostředně po jeho smrti.
Jenže, úchvatný Sevínek v přestávkách mezi hysterickým pláčem hledal cokoliv, co by Harryho mohlo zachránit. Pomáhala mu s tím i Hermiona, Brumbál a vůbec celý kouzelnický svět.
A v téhle poslední kapitolce Sevíček objeví řešení! Opravdu jsem plakala, když jsem ji psala, ale určitě se vám bude líbit. Epilog je samozřejmě happy endem, kde ještě musím uvést několik věcí z minulých kapitol na pravou míru.
Takže, poslední kapča je tu! Nádech, výdech a…“
„Do strýčka gůgla jsem zadala jméno svého blogísku. Mám opravdu velikou radost, že je můj blogísek, věnovaný Sevíčkovi, pořád na první stránce. Předevčírem jsem změnila design - místo růžového pozadí s koťátky mám teď světlé žluté pozadí, na kterém jsou fotky Sevího v srdíčkovém rámečku.
Dnes chci přidat další díl své povídečky. Minulá kapča měla pořadové číslo 1599. Ještě jedna kapitolka, epilog a budu končit. Všichni moji čtenáři jsou strašně napnutí a prosí o pokráčko. A protože jsem teď dlouho žádnou kapitolku nepřidala, tak vám ještě kraťounce shrnu, co se vlastně stalo. :)
Poté, co Sevíček konečně zjistil, že Harry vůbec není namyšlený, rozhodl se ho poznat víc. Chvíli to vypadalo, že Harryho adoptuje, ale nakonec zjistil, že ho začíná milovat. Mladý Nebelvír ho velmi přitahoval a chudáček Sevinka chtěl radši zmizet z jeho života dřív, než mu jeho malý Harry ublíží odmítnutím.
Jenže když to Harry zjistil, na kolenou prosil Sevíčka, aby zůstal, že je láskou jeho života a že s ním zůstane po celý jeho dlouhý život. Severusek se mu rozplakal na rameni a slíbil mu, že kdyby od něj chtěl někdy odejít, tak ho nechá jít, protože ho tolik zbožňuje a protože si ho vlastně vůbec nezaslouží:(
Vzájemně si slíbili, že dokud se nevezmou, nebude mezi nimi žádný sex. Následovalo období před svatbou, kdy se oba tolik chtěli!. Chudinka Harry nemohl vzrušením ani dávat pozor na hodinách lektvarů, a to se mu velmi vymstilo, protože mu škaredý Malfoy hodil do kotlíku Ronovu ponožku z minulého famfrpálového tréninku. Tím pádem lektvar vybouchl. Seví sice stihl všechny od Harryho lektvárku odehnat, ale jeho, chudinku, výbuch zasáhl naplno.
Strávil měsíc v bezvědomí na ošetřovně. Harry trávil u svého profesora dny i noci, ale stav zraněného Sevíčka se stále nelepšil. Všichni studenti Bradavic chodili Harryho a nyní už velmi oblíbeného profesora navštěvovat. Dokonce se objevili i ředitelé ostatních kolejí a jako dary přinesli kadidlo, zlato a myrhu.
Nakonec Harry pomocí meditace, kterou zvládl na úrovni největších Mistrů Šaolinu, dospěl ke své vnitřní síle a protože se v tu chvíli stal úplně nejmocnějším kouzelníkem na světě, nebyl pro něj problém probudit svého milovaného Severuska z bezvědomí.
Sevinka mu se slzami v očích děkoval a přesvědčoval ho, že on, Harry, mladý, krásný a úplně mega nejvíc mocný a nejvíc cool kouzelník v celé galaxii, si může vybrat kohokoliv a nemusí být s ním, starým a ojetým Smrtijedem.
Ale čestný a zásadový Harry se nedal přesvědčit. Okamžitě se proměnil v obrovskou Babočku admirál, naložil Sevíčka na křidýlka a vylétl oknem ošetřovny za potlesku všech obyvatel Bradavic, kteří se tam úplnou náhodou objevili, do sluncem zalité krajiny. Hagrid smrkal do obrovského kostkovaného kapesníku, Ron popotahoval a Brumbál si decentně otíral své uslzené oči za půlměsíčkovými brýlemi.
Sevinka samozřejmě celou cestu na ministerstvo dával pozor, aby nepoškodil Harryho křidélka. Jakmile přiletěli k oddávajícímu úředníkovi, ten je okamžitě, jako nositele Merlinova řádu první třídy (v mezičase zabili Voldemorta jablečnou přesnídávkou, zachránili Zakladatele a ukončili hladomor v Africe, ale to je samozřejmě v příběhu Sevínka a Harryho naprosto nepodstatné) a se vší slávou oddal.
Konečně se konala jejich svatební noc. Jak Sevíček, tak Harroušek, disponovali opravdu dokonalými penisy. Největší mistr lektvarů na planetě měl strach, aby svému Nebelvírkovi neublížil, ale Harry mu stáhl černé hedvábné boxerky a opravdu ho překvapil svým talentem. Pak si ho Seví vzal ve všech možných polohách, oba měli za tu noc několik desítek bouřlivých orgasmů, které je poslali skoro do bezvědomí. (Mezitím Albus musel zrušit lektvary, což vyvolalo neskonalý smutek, ale to taky není v našem příběhu důležité. Také jsem věnovala dvě kapitoly Ronovi a Hermioně, ale koho to zajímá, že ...)
Jejich štěstí netrvalo věčně. Jednou ráno bylo Harrymu zle. Severusek v koutku duše doufal, že by jeho zlatíčko mohlo být těhotné. Sice nenáviděl děti, ale jeho úplně nejvíc tajným přáním bylo, aby mu jeho mladý Nebelvír porodil trojčátka. Kvůli Harrýskovi by se stal vzorným - i když rozmazlujícím - tatínkem. Bohužel se zjistilo, že Harry má nádor na žaludku. V minulé kapitole se smiřoval s tím, že umře a utěšoval plačícího Seva a rozmlouval mu sebevraždu, kterou plánoval bezprostředně po jeho smrti.
Jenže, úchvatný Sevínek v přestávkách mezi hysterickým pláčem hledal cokoliv, co by Harryho mohlo zachránit. Pomáhala mu s tím i Hermiona, Brumbál a vůbec celý kouzelnický svět.
A v téhle poslední kapitolce Sevíček objeví řešení! Opravdu jsem plakala, když jsem ji psala, ale určitě se vám bude líbit. Epilog je samozřejmě happy endem, kde ještě musím uvést několik věcí z minulých kapitol na pravou míru.
Takže, poslední kapča je tu! Nádech, výdech a…“
V tu chvíli se ozvalo tiché prásknutí. V rohu pokoje, osvětleném jen monitorem počítače, se objevila vysoká, temná postava.
„Kdo... kdo jste?“ vykoktala autorka zmateně. Hleděla do temných očí nosatého muže s mastnými vlasy.
Na jeho obličeji se objevil krutý úšklebek: „Ty mě nepoznáváš?“
„Proboha... ty... ty jsi Sevíček!! Ale, co se ti stalo? Takhle přece nevypadáš, vypadáš takhle!“ a strčila mu pod nos vyphotoshopovanou fotku, na které byl svalovec, tvářící se naoko přísně. V rádoby naštvaném úsměvu vypadaly jeho zuby jako řada antiperel.
Severus Snape nasadil pohled, který si obvykle nechával jen pro Longbottoma a jiný obtížný hmyz. Bohužel se minul účinkem. Autorka zareagovala naprosto jinak - místo toho, aby si stříkla do textilu a schovala se pod stůl, se mu hbitě zavěsila na krk.
„Sevinko moje! Ale to vůbec nevadí. Vezmu tě ke kadeřníkovi, na vybělení zubů a půjčím ti svou permici do posilky! Hlavně, že jsi se mnou, můj nejmilovanější! Vezmi mě s sebou do své lektvarové laboratoře!“
Snapeovy oči se zaleskly způsobem, ze kterého pošel křeček - do té chvíle nevinně se prohánějící v kolotoči.
„Opravdu je to tvé přání?“
„Ano! Ale chvíli počkej, jen zveřejním poslední kapču své nejlepší povídky!“ cukrovala autorka.
„Kvůli té jsem tady!“ zavrčel Snape temně. „Původně jsem chtěl...“
„Oooooooo, Sevinko moje! Tys mi udělal takovou radost!“
„Neříkej mi Sevinko!“ štěkl. „Jsem tady kvůli tvé neskutečně tupé povídce.“ přešel hlas do nebezpečného šepotu. V tu chvíli to psychicky nevydržel ani autorčin kaktus a dobrovolně uhnil.
Než se autorka stačila pohnout a dokončit zkázu vydáním posledního dílu, Severus Snape mávl hůlkou, místnost se naplnila modrým světlem a autorka zmizela. Snape si chvíli zálibně prohlížel to, co po ní na místě zůstalo. Po chvíli se sehnul, strčil to do kapsy a s tichým prásknutím opět zmizel.
„Kdo... kdo jste?“ vykoktala autorka zmateně. Hleděla do temných očí nosatého muže s mastnými vlasy.
Na jeho obličeji se objevil krutý úšklebek: „Ty mě nepoznáváš?“
„Proboha... ty... ty jsi Sevíček!! Ale, co se ti stalo? Takhle přece nevypadáš, vypadáš takhle!“ a strčila mu pod nos vyphotoshopovanou fotku, na které byl svalovec, tvářící se naoko přísně. V rádoby naštvaném úsměvu vypadaly jeho zuby jako řada antiperel.
Severus Snape nasadil pohled, který si obvykle nechával jen pro Longbottoma a jiný obtížný hmyz. Bohužel se minul účinkem. Autorka zareagovala naprosto jinak - místo toho, aby si stříkla do textilu a schovala se pod stůl, se mu hbitě zavěsila na krk.
„Sevinko moje! Ale to vůbec nevadí. Vezmu tě ke kadeřníkovi, na vybělení zubů a půjčím ti svou permici do posilky! Hlavně, že jsi se mnou, můj nejmilovanější! Vezmi mě s sebou do své lektvarové laboratoře!“
Snapeovy oči se zaleskly způsobem, ze kterého pošel křeček - do té chvíle nevinně se prohánějící v kolotoči.
„Opravdu je to tvé přání?“
„Ano! Ale chvíli počkej, jen zveřejním poslední kapču své nejlepší povídky!“ cukrovala autorka.
„Kvůli té jsem tady!“ zavrčel Snape temně. „Původně jsem chtěl...“
„Oooooooo, Sevinko moje! Tys mi udělal takovou radost!“
„Neříkej mi Sevinko!“ štěkl. „Jsem tady kvůli tvé neskutečně tupé povídce.“ přešel hlas do nebezpečného šepotu. V tu chvíli to psychicky nevydržel ani autorčin kaktus a dobrovolně uhnil.
Než se autorka stačila pohnout a dokončit zkázu vydáním posledního dílu, Severus Snape mávl hůlkou, místnost se naplnila modrým světlem a autorka zmizela. Snape si chvíli zálibně prohlížel to, co po ní na místě zůstalo. Po chvíli se sehnul, strčil to do kapsy a s tichým prásknutím opět zmizel.
*********************************
Profesor Severus Snape seděl za velkým stolem v kabinetě lektvarů a známkoval práce svých studentů. Dnes ho výplody chorých mozků nijak zvlášť nerozčílily. Ruka, která právě jedním tahem přeškrtla celý pergamen, byla dokonale uvolněná.
„Pane...“ ozvalo se z druhé strany místnosti.
„Ano, Pottere?“
„Víte... je to divné, ale ten kořen při krájení vydává jakési zvuky.“
„Samozřejmě, že vydává, vy ignorante! Je to přece kořen mandragory. I když je odkrojený od rostliny, při krájení kvílí. Možná, že kdybyste se alespoň minutu věnoval výkladu, místo toho, abyste se zaobíral svojí slávou, tak by existovala šance, že se v té vaší prázdné hlavě nějaká informace zachytí a já bych nemusel trávit svůj drahocenný čas nad vaším pokusem o nápravu pokaženého lektvaru.“
Potter se vrátil ke krájení a Snape se ušklíbl nad neznalostí svého studenta. Vytáhl knihu v kožených deskách a poklepal na ni. Kniha se otevřela na prázdné stránce. Severus namočil brk, předklonil se a začal psát.
„Středa, půl osmé a tři minuty: Potter právě rozkrájel slečnu Rozkošnou, autorku toho příšerného braku, který mi už delší dobu způsoboval nauzeu, v domnění, že je to kořen mandragory. Beru to jako adekvátní pomstu.“
Snape se spokojeně ušklíbl, knihu zavřel a uložil zpět na místo. Oči se mu stočily na záda Potterovic spratka a hlavou prolétla myšlenka: ‚A jednou, jednou dojde i na vás, pane Pottere...‘
Profesor Severus Snape seděl za velkým stolem v kabinetě lektvarů a známkoval práce svých studentů. Dnes ho výplody chorých mozků nijak zvlášť nerozčílily. Ruka, která právě jedním tahem přeškrtla celý pergamen, byla dokonale uvolněná.
„Pane...“ ozvalo se z druhé strany místnosti.
„Ano, Pottere?“
„Víte... je to divné, ale ten kořen při krájení vydává jakési zvuky.“
„Samozřejmě, že vydává, vy ignorante! Je to přece kořen mandragory. I když je odkrojený od rostliny, při krájení kvílí. Možná, že kdybyste se alespoň minutu věnoval výkladu, místo toho, abyste se zaobíral svojí slávou, tak by existovala šance, že se v té vaší prázdné hlavě nějaká informace zachytí a já bych nemusel trávit svůj drahocenný čas nad vaším pokusem o nápravu pokaženého lektvaru.“
Potter se vrátil ke krájení a Snape se ušklíbl nad neznalostí svého studenta. Vytáhl knihu v kožených deskách a poklepal na ni. Kniha se otevřela na prázdné stránce. Severus namočil brk, předklonil se a začal psát.
„Středa, půl osmé a tři minuty: Potter právě rozkrájel slečnu Rozkošnou, autorku toho příšerného braku, který mi už delší dobu způsoboval nauzeu, v domnění, že je to kořen mandragory. Beru to jako adekvátní pomstu.“
Snape se spokojeně ušklíbl, knihu zavřel a uložil zpět na místo. Oči se mu stočily na záda Potterovic spratka a hlavou prolétla myšlenka: ‚A jednou, jednou dojde i na vás, pane Pottere...‘
tak to je dokonalý:DDD
OdpovědětVymazat